Žijeme divadlem ve dne i navečer
Kočka v oreganu a Bratři Karamazovi v Aréně, Bratři a sestry a Hordubal ve Studiu G, v NDM Nora, Goldoni po ostravsku aneb Sluha dvou pánů, muzikál Producenti, činohra Ztraceni v Yonkers a Bez roucha. Hamlet u Bezručů. Výčet deseti představení, na které se mohli letos naši gymnazisté vydat.
A dvě recenze žákyň kvinty:
HAMLETOVO OTEVŘENÉ SRDCE
Seděli jsme ještě v sále plném světla, když jeden po druhém, v oblecích i výrazech černých, vkročili na jeviště. Upoutali pozornost některých diváků a začali, aniž by světla pohasla, hrát. Vážná scéna pohřbu a vážná řeč po něm nás utišily a stáhly nás do dění. Všechny tváře herců vyjadřují smutek, rozhořčení, vážnost i touhu po tom, co bylo a co bude.
O tom přesně byla hra Hamlet. O vážnosti lidského počínání a utrpení, které se přeneslo na mladého kralevice dánského a smýkalo s ním ze strany na stranu. Mladý a nerozhodný, takový byl Hamlet, pocítil, že pokud ostatní nedbají na druhé a nechávají je vidět jejich pravé pocity, jemu na tom také nezáleží. Jeho matka zapomněla na otce hned po jeho smrti a nechávala prozrazovat spokojenost z nového manželství. Že se nestydí, neprojevovat smutek, který necítí, i přestože ho cítit má! A on? Hamlet, její syn, má hrát, že je všechno v pořádku, i když není? Když svět se mu hroutí a nikdo nechce přiznat, že to vidí – taková přetvářka! Přetvářka, kterou vídám každý den, žiju v ní, a odpoutat se od ní mi přijde osvobozující. Vysmát se všem okolo, tak jako to dělal Hamlet, je mým tajným přáním, ale také strašákem, stojícím ve dne v noci za mými zády. Kdybych zbourala jednu zeď ve své mysli, strhla by se lavina, která by unášela mé tělo, dělala by si s ním, co by jen chtěla, a nechala by má ústa vypouštět slova, která nikdy nevypustí sama.
Takovými rozmáchlými gesty, protichůdnou řečí i pohyby Hamlet otevřel své srdce všem okolo, aby viděli, co je uvnitř něj. I přesto, že to v životě nikdo neudělá! Já to také nikdy neudělám. Lidé pravdu neunesou. Ale Hamlet nám pravdu o tom, co cítí lidská bytost, odhalil.
JEDNA ZVLÁŠTNÍ DÁNSKÁ KRÁLOVSKÁ RODINKA – V OSTRAVĚ?
Být nebo nebýt, nebýt nebo být otevřený všemu a všem lidem světa a upozorňovat svou hlasitou nerozhodností a tvrdohlavostí? Otevírat světlu všechny praskliny na duši, nebo je tiše nechat srůstat v temnotě?
To je prostě Hamlet. To první.
Hamlet, jak jej všichni známe – definice nerozvážnosti, rozpolcenosti a holé upřímnosti k sobě sama.
‚Bezručácký‘ Hamlet se do těchto slov napasoval rovněž, ovšem s mnohem menším ohledem na své okolí a s mnohem větším důrazem na důsledné vyobrazení svého nitra.
S jistotou se dá říci, že se to nepodařilo všem příběhům, které se na divadelních prknech kdy odehrály, ale když nějaký příběh nabyde schopnosti jakýmkoliv způsobem ‚probudit‘ divákovu duši, tedy přinejmenším tu mou, zpozorním a vážím si času stráveného v divadelním křesle o dost více.
Rozkmitá, zrezonuje, zaplaví, vysuší, říkejte tomu, jak chcete. Zkrátka rozruší obyčejný každodenní tok duše do neznáma.
Hamlet se na jevišti doslova ‚vyblbnul‘ a tak se mu to se vší kontroverzností a rázným přednesem docela povedlo.
Ale je tady ona překážka – kontroverze.
Někteří sledující tento kužel vyztužený, ovšem stavem mysli odůvodněným, hlasitým křikem zrovna ne moc lichotivých slov na svou přítelkyni, objeli docela s lehkostí.
Třeba jako já.
Ale někteří do něj podle obličejů, které jsem o přestávce míjela, jen naráželi.
A to nás vede k jediné otázce: Zajít na Hamleta, nebo nezajít?
Tříbení svého vlastního vkusu sledováním různých variací děl zpracovaných kvalitními umělci za ztrátu času určitě nepovažuji, takže dokud není příležitost zajít na Hamleta k Bezručům úplně ztracená s příchodem jeho derniéry, zamyslete se, zasněte se, zaplavejte si v kralevicových myšlenkách a kdo ví, možná se do Hamleta ponoříte stejně jako já.
(Kateřina Pučanová)
