Aktuality

Krátká zpráva o dlouhé cestě za poznáním – Po stopách českých spisovatelů 2020

2. 10. 2020 | Exkurze | Cronos Admin

V úterý 22. září 2020 v 6 hodin ráno jsme se vydali autobusem firmy Pindur...

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie

V úterý 22. září 2020 v 6 hodin ráno jsme se vydali autobusem firmy Pindur přesně podle plánu na delší cestu do východních Čech za českými klasiky. Exkurzi dvou tříd, 7. A a 3. B4, zorganizovali a vedli učitelé David Málek a Boris Hrubeš.

První zastavení po vcelku plynulé a příjemné cestě bylo v 10:00 v Rychnově n. Kněžnou, kde nás u místní synagogy čekala paní průvodkyně a začala nás na čerstvém vzduchu, tedy bez roušek, u památníku obětí holocaustu seznamovat s osudy židovské komunity, věnovala pozornost i dějinám a významu synagogy a zvláště pozorně hovořila o spisovateli Karlu Poláčkovi, rychnovském rodákovi. Seznámili jsme se kromě jiných zajímavostí i se životy kluků, spolužáků Karla Poláčka, nepříliš vzorného studenta gymnázia, který z nich vytvořil své kamarády v krásné a známé knížce Bylo nás pět. Nedaleko náměstí také stojí jejich kamenné sousoší v mírně nadživotní velikosti.

Poté následoval krátký přesun do Dobrušky, kde jsme si rozděleni do dvou skupin prohlédli rodný domek buditele F. L. Heka, z nějž podle jeho vlastních dochovaných pamětí spisovatel Alois Jirásek vytvořil zajímavou literární postavu s názvem F. L. Věk.

Po příjezdu do nedaleké České Skalice nás hřálo kromě slunce i vědomí osobního volna na oběd, ale předtím jsme absolvovali velmi působivou a rozsáhlou expozici o Boženě Němcové v místním muzeu, které najdeme v budově bývalého formanského Steidlerova hostince se sálem jiřinkového bálu, na němž Božena (Barunka) zazářila den po své svatbě s Josefem Němcem, a to 13. září 1837. Paní vedoucí památníku nás působivě uvedla do problematiky a připomněla i fakt, že letos 4. 2. přes všechny poměrně známé pochyby o skutečném datu narození BN uplynulo 200 let od prvního zápisu Barbory Panklové ve vídeňské matrice narozených dětí.

Před muzeem stojí v parčíku za kostelem socha Barunky Panklové. Socha Barunky, později slavné spisovatelky Boženy Němcové, byla v tzv. Jiřinkovém parku umístěna v r. 1970. Je dílem sochařky Marie Uchytilové-Kučové, která také měla pohnutý životní osud, jinak ji známe coby autorku dojemného památníku lidických dětí, a připomíná Barunčinu svatbu 12. září 1837 v místním kostele a tehdy první Jiřinkové slavnosti, na nichž prý mladá nevěsta skvěle tančila.

Poté jsme pěšky došli na náměstí v Č. Skalici, abychom využili osobního volna a posílili se dobrým jídlem na další putování. Cestou jsme si už jenom zvenčí prohlédli část expozice, roubenou budovu tzv. Barunčiny školy, do níž opravdu jako malé dítě pozdější spisovatelka docházela až do r. 1830, poté už docházela 3 roky jen na nedělní opakovací hodiny. V 16 hodin jsme se sešli u autobusu, abychom se posunuli dále k ratibořickému zámku a také k Babiččině údolí. Zámek patřící kdysi kněžně K. W. Zaháňské jsme obdivovali pouze zvenčí, je to stále velmi působivé letní sídlo ve stylu tzv. „casina“.

Vydali jsme se na poslední vycházku tohoto náročného dne pěšinou do Babiččina údolí přes zámecký park. Viděli jsme tzv. ratejnu, polozbořený zděný dům, v němž skutečně Panklovi s Barunkou krátce žili, potom jsme šli kolem budovy mlýna, zastavili se u známého sousoší babičky, vnoučat a psů od kubistického sochaře O. Guttfreunda. Zdrželi jsme se samozřejmě u krásné roubené chalupy Starého bělidla, kde nikdy Panklovi reálně nebydleli, ale pan režisér A. Moskalyk zde natočil v r. 1971 známou barevnou adaptaci Babičky v titulní roli s paní

Jarmilou Kurandovou a v roli Barunky tehdy vstoupila do světel reflektorů patnáctiletá

Libuše Šafránková. Naše pouť symbolicky končila u Viktorčina splavu na řece Úpě, kde jsou na poutačích zajímavé texty o životě skutečné Viktorie Židové, která přežila autorku Babičky o 6 let.

Večeřeli jsme v pěkném kempu u rybníka Brodský v Červeném Kostelci, kde jsme se bez problémů ubytovali v čistých chatkách.

Ráno ve středu 23. 9. po dobré snídani jsme vyrazili v 9 hodin na další místo naší exkurze,

Muzeum bratří Čapků v Malých Svatoňovicích. Je umístěno v budově, kde skutečně Karel, Helena i Josef Čapkovi nějaký čas v dětství bydleli. Jejich otec byl tady báňským, ale i lázeňským lékařem. Je zde dodnes zdravý slatinný pramen k léčbě pohybového ústrojí. V expozici, která má dvě části: literární, věnovanou dílu a životu Karla Čapka, a nahoře v 2. patře obrazovou galerii s originály Josefa Čapka. Průvodní slovo měla paní ředitelka, bylo to velmi zajímavé i poučné, dostali jsme i pracovní listy, a ty jsme vyplňovali přímo za jejího výkladu, tyto materiály se hodí se i do výuky literatury.

Poté jsme se vydali na cestu domů, ale nemohli jsme vynechat velmi pěkné a poslední historické zastavení, což bylo v Kuksu, kde jsme zhlédli sochy ctností i neřestí od barokního mistra M. Brauna, jejichž kopie stojí před špitálem a hrobkou hraběte Ant. Šporka. Do lapidária s originály soch, ani do vnitřních prohlídkových okruhů jsme z časových důvodů nevstoupili. Od vyučujících místy v roli průvodců jsme se dozvěděli o složité symbolice soch, i stručnou historii špitálu, zaniklých lázní i zaniklého zámku, vlastně celého pojetí tohoto pozoruhodného místa. Po návratu z opravdové barokní krajiny rozdělené zde nečekaně malou říčkou jménem Labe už nás čekala dlouhá cesta do Havířova. Velmi příjemným místem pro nutné občerstvení byla i zastávka v nádherné renesanční Litomyšli, odkud jsme už nabrali jediný kurz - domov. Přijeli jsme tedy už za tmy o půl osmé večer.

Celá exkurze byla provázena pěkným počasím, takže máme na východní Čechy, kraj plný památek, řadu krásných vzpomínek i fotografií.